Buddhismus a jeho směry

21. prosince 2009 v 17:15 |  Buddhismus

Théraváda


Théraváda.
Théraváda neboli nauka starších je buddhistickou školou, která se opírá o Buddhovy rozpravypáli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což je značně problematické. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théravádaindickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajánythéraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy. zachované v jazyce už na sporné, jelikož

Hínajána

Známá jako Malá cesta

Hinajána.
Hínajána, neboli malý vůz, bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnoti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.

Mahájána Známá jako Velká cesta

Mahájána.
Mahájána, doslova velký vůz, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.
Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení ve svém nynějším životě a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha). Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců.
V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési "éterické" tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostem. V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami.
Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Korei a větší části Vietnamu.

Vadžrajána Známé jako Diamantová cesta

Vadžrajána.
Vadžrajána (někdy se používá výraz tantrický buddhismus) je forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených např. se zpřítomňováním buddhovských aspektů a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v "posvátných" textech (tantrách). Nezbytným předpokladem je iniciace / transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k osvícení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra, Anuttarajóga ) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).
Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k osvícení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv. hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se stavem buddhy a díky svazku s učitelem (tib. láma) by se měli rozvíjet nejrychlejším způsobem.
Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a Dzogčhen.

Dějiny buddhismu


Dějiny buddhismu.
Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:[3]
  1. Období Buddhova života (přibližně pol. 6. století př. n. l. - pol. 5. století př. n. l.)
  2. Doba štěpení na různé školy (od pol. 4. století př. n. l.)
  3. Vznik a působení mahájány (od 1. století)
  4. Nástup tantrismu (po 7. století)

Období Buddhova života

Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery.[4] Dokud zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory,[5] které naplno propukly až po jeho smrti.

Štěpení do škol


Buddhistické koncily.
Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy.[6] Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý.[7] Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. tipitaka; sa. tripitaka), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka.[6] Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů.[8] Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty.[9] Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. "velká sangha"), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda).
Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám.[10] Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který měl se zabýval otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonskéPatáliputře kolem roku 244 př. n. l.[11] Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace.[11] Kolem roku 140 př. n. l.[11] vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence.[12] Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé.
Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.[13]

Nástup mahájány


Mahájána.
Přibližně okolo 1. století př. n. l.[11] se začíná objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začnou nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru.[13] Společně s mahájánou se začiná objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry.
Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura.[14] Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šířit svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.[15]

Doba tantrismu

Na Západě má tantrismus velice rozdílné účinky od člověka k člověku. Podle intuicí vytříbených bytostí existuje v tomto učení opravdová možnost duchovní záchrany člověka a obyčejní lidé ji vnímají jako řadu sexuálních praktik, jejichž cílem je regenerace vyčerpaného instinktu Západu plného znečištění, stresu a nemravností. V první století křesťanské éry se v Indii začalo projevovat a rozvíjet duchovní charakteristické hnutí velice rozdílné od proudů existujících předtím. Spojuje některá lidová přesvědčení a magické praktiky s nejvyšším a esoterickým učením a zasvěcením. Známo jako tantrismus, toto hnutí představuje syntézu hlavních duchovních hinduistických proudů a směrů a právě jeho odstíny se staly oblíbenými i v naší době. Ačkoli orientalistika předpokládá vznik tantrismu až v sedmém století našeho letopočtu, podle ústní tradice je její vznik datován již před 7000 lety.[zdroj?]
Slovo tantra znamená systém, ale ještě starším významem je tkanina, osnova, což sugeruje přítomnost dvou kosmických principů, mužského a ženského, které na sebe neustále vzájemně působí, tvoří a vstřebávají nepřerušeně celé stvoření.
Tantrické spisy nebyly koncipovány určitou osobou, ale velcí mudrci, avataři Boží, je vnímali skrze vize, které pak zjevovali lidstvu. Každé takové spisy jsou charakteristické pro určitou epochu. Mnoho textů se zabývá téměř výlučně mystickou erotikou a takto se stávají opravdovými sexuologickými pojednáními, díky kterým je dnes tantra sice známá na Západě, ale často chybně vykládána.
Důležité je to, že tyto texty přežily čas, a že se dostali až k nám, ve chvíli kdy lidstvo potřebuje účinné metody vnitřní transformace a duchovní záchrany. Mohli bychom zkrátka říci, že důležitost tantrických spisů spočívá v tom, že jsou to opravdové učebnice duchovní praxe, protože, jak je známo, hlavním problémem je dnes praktické uskutečňování náboženské pravdy bez ohledu na to, o jaké náboženství se jedná.

Buddhismus v Česku

Podrobnější informace naleznete v článku Buddhismus v Česku.
Většinu buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu první buddhistický chrám na území České republiky.[16] V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) buddhismu vadžrajány, pod vedením 17. Karmapy Trinleye Thajeho Dordžeho a lamy Ole Nydahla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wiki Wiki | 8. prosince 2011 v 19:27 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama